Mají školu děti v Africe rády nebo se tam spíše netěší jako u nás?
Nový školní rok klepe na dveře a obchody se školními potřebami právě zažívají žně. Správný český školák vyrazí plně vybaven: na zádech aktovku, v aktovce přezůvky, láhev na pití, svačinová krabička, penál a v něm pastelky, fixy, pera, tužky, guma, ořezávátko, kružítko, pravítko, … zkrátka co se vejde a co se nevejde tak je v penálu.
Takový školák v západoafrické Guineji to má o něco „jednodušší“. Největší starostí rodičů je zajištění jednotné školní uniformy a pak stačí malá igelitka na propisku, tužku a sešit.
Některým se na zádech pyšní jednoduchý batůžek, který se ale vzhledem k jeho původu – nekvalitní levný dovoz - většinou nedožije ani konce prvního pololetí. Místní batohy či jiné výrobky z afrických látek si bohužel vzhledem k vyšší ceně nemohou dovolit. Nejde totiž o masový průmyslový výrobek ale o kvalitní ruční práci.
To se týká většiny žáků a studentů v tzv. veřejných školách, kde se neplatí školné na rozdíl od soukromých, kam chodí děti ze zajištěnějších rodin. Těch státních je ale stále nedostatek a tak se ve skromných místnostech často tísní i okolo stovky dětí. Důsledkem toho je, že někteří žáci nejsou po celý rok ani jednou vyvoláni. Tuto skutečnost by jistě za štěstí považoval nejeden český školák.
Vybavené kabinety s množstvím pomůcek či vytuněnou učebnu informatiky od Applu byste v těchto školách hledali marně. V těch lepších případech se mohou celé vyučování koukat na trávicí ústrojí nebo složení oka namalované přímo na zdi třídy. Základním a často jediným vybavením škol jsou jednoduché dřevěné lavice, černá tabule a ukazovátko, které se učitel nezdráhá použít proti rušivým elementům (ajaj).
Autem, busem, metrem, vlakem či tramvají, stačí vědět, v kolik mi to jede, obléknout se podle počasí a dopravit se pohodlně na místo určení. V našich končinách pozdě do vyučování přicházejí většinou ti, co si rádi přispí. Guinejský školák musí nezřídka cestou do školy zdolat několik kilometrů pěšky pod tropickým sluncem a neodradí ho ani fakt, že ho stejná cesta čeká i zpět a to obvykle bez oběda, protože dotovaná školní kantýna také stále není součástí guinejského školství. Přesto vím, že se děti v Guineji - a troufám si říct, že to bude platné pro většinu afrických zemí - do školy těší. Částečně si totiž díky pobytu ve škole uleví od některých těžkých prací jako např. nošení vody, obdělávání polí či pouličním prodejem všeho možného a hlavně sní o lepší budoucnosti: stát se doktorem, politikem, právníkem nebo pilotem, zkrátka ambice mají vysoké.
Takže milí školáci v Čechách, ať už se těšíte nebo ne, přeji vám hlavně fajn učitelku nebo učitele, spoustu kamarádů a nezapomeňte – Wontanara! to v západoafrickém jazyce sousou znamená: podržme se navzájem!