Říká se o nich, že jsou to nejlepší hvězdáři v Africe, a záhadologové jim přisuzují znalosti získané od mimozemských civilizací. Zároveň bývají považováni za částečně stále nedotčený a izolovaně žijící kmen, který neumí používat písmo. Jisté je, že malijští Dogoni oplývají skutečně jedinečnou kulturou. Tajemství svých nevšedních rituálů si pečlivě střeží, dorozumívají se osobitým jazykem a jsou také nadanými umělci. Ve známost vešly jejich jeskynní malby, masky používané při tradičních tancích, ale i bronzové sošky. Na několik takových se můžete podívat i v našem e-shopu a vyzdobit s nimi svůj interiér.
Území, kde Dogoni žijí, se rozkládá okolo útesu Bandiagara poblíž hranic s Burkinou Faso. Velikost jejich populace není docela známá, odhady se velmi liší. Často se hovoří o přibližně 200 000 lidech, kteří žijí ve vesnicích s typickými chýšemi – hliněnými příbytky se špičatými střechami. Podobné jinde na světě nejspíš neuvidíte. Do těchto končin Dogony zřejmě někdy ve 14. století vytlačila postupná islamizace západní Afriky. Odmítli se totiž vzdát svého vlastního animistického náboženství a přijmout učení proroka Mohameda.
V co přesně věří příslušníci tohoto kmene, je tak trochu stále obestřeno tajemstvím. Jejich mýty vyobrazují stvoření světa a odkazují k bohu jménem Amma, jenž pochází z daleké hvězdy. Dogoni mají být jeho potomky. Nejdůležitějším rituálem je pro ně takzvaný Sigui, jenž se koná jen jednou za 50 či 60 let – v tom se zdroje různí. Některé výklady mají za to, že tato dogonská slavnost má co dočinění s koloběhem Siria, nejjasnější hvězdy na jižní nebeské polokouli. Sirius je ve skutečnosti dvojhvězdou, kdy menší hvězdný trpaslík Sirius B obíhá kolem hlavní hvězdy Siria A, a trvá mu to přibližně 50 let. Někteří badatelé se domnívají, že tuto znalost Dogoni mají již dlouhá staletí či tisíciletí, přestože moderní astronomie dvojhvězdnou povahu Siria objevila až roku 1862. Jak tedy mohl malijský kmen k takovým vědomostem přijít?
To nikdo neví. Mohli jim je předat mimozemšťané? Inspirovali se u starých Egypťanů? Anebo je do svých mýtů zapracovali až ve 20. století na základě přibývajících setkání s bílými cestovateli? Nebo je vše jen mylnou interpretací?
Buď jak buď, cestovatelé, kteří mají to štěstí být svědky některých dogonských rituálů, hovoří o obrovském zážitku. Svůj Sigui Dogoni na požádání nikomu nepředvedou. Používají prý při něm obrovitou masku hada, „masku masek“, která je jinak celé ty roky ukryta v neznámé jeskyni. Zaznamenané jsou ale pohřební či svatební tradice. Také ty jsou rejem menších bohatě zdobených masek a přehlídkou originálních tanců. V poslední době je občas někteří příslušníci kmene předvádí pocestným i za úplatu – byť v malé míře, turismus proniká i sem.
Mystická mytologie se samozřejmě odráží i v jiném dogonském umění, nejen v malování masek. Ty jsou navíc příliš posvátné, aby se jich kdokoliv mimo kmen mohl vůbec dotknout. Lidé tu ale také tradičně vyráběli předměty z bronzu, ať už různé nádoby pro každodenní použití, nebo rituální předměty. Své výtvory obvykle odlévali pomocí techniky ztraceného vosku. A prostřednictvím těchto uměleckých výrobků vyobrazujících všelijaké tradiční symboly se s Dogony můžete setkat i vy. A pořídit si domů něco z dílny jednoho z nejzáhadnějších kmenů světa.
